KDY ZAČÍNÁ MEDIACE?
Mediace začíná podpisem Smlouvy o provedení mediace. Toto je základní teze, se kterou jako mediátoři pracujeme. Poslední týdny jsem se přistihla, že sama přemýšlím nad tím, co je vlastně na pozadí toho, kdy začne mediace v širším slova smyslu. Jako mediátor to osobně vnímám tak, že pro klienta mediace začne už v okamžiku, kdy se pro ni vnitřně rozhodne. Samozřejmě, že zahájení podpisem smlouvy je ryzí technikálie, kterou prostě litera zákona potřebuje, a že vlastní pohnutka vstoupit do mediace je tak pro tyto účely bezpředmětná. Zároveň je jedním z těch nejdůležitějších momentů v celém procesu. Jinými slovy, přemýšlím nad tím, jak těžké je pro člověka dospět v sobě k rozhodnutí, že chce mediaci absolvovat.
PLAVU, PLAVEŠ, PLAVEME….
Pokud jsem jako čtenář nepolíbená/ý prožíváním stavu intenzivního konfliktu, pak by měly tyto řádky přinést alespoň lehké nahlédnutí do situace. Člověk v konfliktu totiž většinou přímo plave, nebo se možná topí? Prostě a jednoduše je cele pohlcen, nevidí, neslyší…respektive okolní dobře míněné rady, návody, sdílené zkušenosti a varování, to všechno se jen nese kolem jako ozvěna ve vodě. Ale nepřinese to, po čem člověk v konfliktu vlastně podvědomě nejvíc touží. KLID. A teď si samozřejmě můžeme dosadit X variant situací, ve kterých může člověk plavat. Může to být vztah s kolegou na pracovišti, může to být bolestný rozchod s partnerem, kdy zatímco on se na vše několik měsíců evidentně vnitřně připravoval, tak já stojím před momentálním seznámením se situací. Tady a teď. A teď mám začít řešit operativu tolika věcí. Když jsem se ještě ani nestihl/a nadechnout…..Může to být situace plynoucí z výkonu svého podnikání, se kterou jsem se dosud nesetkal/a. A může to být taky každodenní míjení se se svým sousedem s pocity absolutní zášti, nepochopení, zklamání, které většinou ústí v to, že moje dveře od domu se otevírají, až v okamžiku, kdy se jeho bezpečně zavřou. Všechny tyto situace mají většinou společného jmenovatele. A sice – na začátku jsme do toho šli s nadšením, snažili se, chtěli to dobře nastavit/vést/spolupracovat. Pak se NĚCO stalo a od té doby je to všudypřítomné. Pozor, ta všudypřítomnost není o tom, že na tu situaci myslím v kuse celý den. I tak to může být, záleží na fázi, v jaké se nacházíme. Může to být opravdu dlouhodobé, pak to ale jako podzemní kořeny prorůstá i do jiných oblastí života. Mám pocit, že se kvůli sousedovi musím omezovat, neustále předcházet situacím, kdy se můžeme potkat, že se kolegyni v kanceláři ve všem musím podřídit, že vztahy s obchodním partnerem musím skousnout tak, jak jsou…..MUSÍM, musím v tom nějak žít. Ale pravda, je že nemusím. Můžu vždy jít a změnit nebo spíše posunout svůj úhel pohledu. Můžu a mám na to právo vzít svůj život do svých rukou.
100 ODSTÍNŮ ŠEDÉ
Často vnímáme věci optikou toho, že jsou buď dobré, nechávají nás v klidu, vše samo plyne. Anebo opačný protipól. Asi jako černá a bílá. A to je ryzí podhoubí konfliktu. Základní vlastností konfliktu je bohužel/bohudík to, že sám nikam nezmizí, nevyprchá. Kontakt se možná omezí, kolegyně jde na jiné oddělení, soused se odstěhuje, obchodní partner nebo já přeorientujeme svoji činnost. Zdá se, že je po konfliktu. Co ale zůstane v člověku? Je to dobrý pocit, pocit klidu? Půjdu do dalšího obdobného vztahu opět se stejným nastavením- chtít to vést dobře (ve smyslu například ke vzájemné spokojenosti zúčastněných, ať už je to nastavení spolupráce s kolegou, s obchodním partnerem, klidný sousedský vztah)? Myslím tím samozřejmě na podvědomé rovině.
Většina lidí asi ano, protože v naší lidské podstatě je hledat vzájemné pochopení.
Každopádně to nevyřešené - ten konflikt se někde usadil a přijde okamžik, kdy se znovu dostane ke slovu, protože moje pozice v tom konfliktu, můj úhel pohledu se nikam neposunul. Proto bude otázkou času, než v některém ze svých dalších vztahů nebudu reagovat nebo jednat jen jako já. Prostý jakékoliv předchozí negativní zkušenosti. Ale jako já s malým batohem na zádech, ve kterém si tu svoji nevyřešenou situaci nesu. Doteď nevím o jediném člověku, který by dokázal transformovat svůj vnitřní konflikt jen tak - bez dalšího - do něčeho pro něj klid přinášejícího.
No jo, jenže jak v této mnohdy momentálně absolutně vyhrocené anebo roky zvyklé a zajeté vyčerpávající pozici dospět k rozhodnutí, že to chci někam posunout? Zdá se to přece tak jasné a neřešitelné. Co je na tom k řešení? Je to prostě fakt a ta druhá strana to nechce za žádnou cenu vidět.
Ta druhá strana totiž vidí právě tu svoji opačnou polokouli.
....ALE KDO MI POMŮŽE?
Tradice jít hledat spravedlnost k soudu je velmi silně zažitá. Vzít svůj konflikt a co možná nejdetailněji ho vylíčit rozhodovací autoritě. To je pro řadu z nás maximum, čeho jsme, zahlceni tíhou situace, schopni. A co taky vnímáme jako jediné správné a uklidňující. Asi i za cenu toho, že soud právě tu naši situaci uchopí, potažmo rozhodne, tak, jak nechceme. V tu chvíli toto z nějakého důvodu pomíjíme nebo jsme s tím srozuměni.
Pak jsou tu i tací, kteří chtějí sami aktivně svůj život vytvářet a rozhodovat o něm. Nechtějí se smířit se stavem, který budí každodenní nejistotu a řadu dalšího kromě zmíněného klidu. Vyžaduje to často ohromnou dávku odvahy, síly a odhodlání. Vždycky člověku běží hlavou myšlenky týkající se strachu v mnoha podobách. Strach z odmítnutí, strach z konfrontace s někým, na koho když jen pomyslí, přichází svíravý pocit anebo tlak letí nahoru. Strach z toho, že nedostanou co jim patří, na co mají "právo". Asi jim to stojí za to, protože si říkají, že jsou sami připraveni hledat novou společnou cestu. A to nejen tam, kde ji oni sami chtějí vyšlapat, ale s ohledem na vizi taky toho druhého. Může se to povést. Ale taky nemusí. Možná jediný výsledek, ke kterému to dospěje bude ten, že uslyší, jak moc zraněná, zavřená nebo neústupná je druhá strana. Že pochopí, že společnou cestu nejde dál vytvořit. Co ale možná právě uklidní situaci je to, že už takový člověk ví, PROČ a JAK se na to dívá ten druhý. Teď už vím, že je to opravdu vůl a nemusím se snažit a sám sebe se ptát, jestli jsem neměl něco udělat jinak……. Slyšel jsem, že jeho situace je teď taková, že nemá z čeho zaplatit, ale může kompenzovat stav jinak……. Pochopil jsem, že můj odchod druhého zranil natolik, že maximum, čeho je schopný, je řešit věci pouze písemně nebo telefonicky....
Rozhodnout se vstoupit do mediace je určitě začátkem celé cesty nejen z pohledu praktického (jdu a kontaktuji mediátora), ale je za tím vždy právě ta vnitřní pohnutka. Ať už je založená na osobnosti člověka, který chce hledat novou cestu anebo na vědomí, že to prostě jen zkusím, protože je to levnější a rychlejší a soud a advokáty si prostě nemůžu dovolit, vždycky to přinese jiný směr nebo nový pohled založený na něčem - pro mě- moc cenném. A sice na skutečnosti, že jsem vzal odpovědnost za vývoj situace do svých rukou. Vykročil z komfortní zóny a chtěl něco změnit.
V kontextu toho, že často věci vnímáme pouze jen jako černé nebo bílé, si můžeme být jistí, že mezi černou a bílou je stovka odstínů šedé. Třeba některý z těch odstínů padne tomu i tomu, a pak je to super výsledek. Dobrý start pro změnu, novou dohodu. Anebo naopak třeba i jen to vědomí, že on je sice pořád na černé, ale já už nevidím jen tu svoji bílou může být pro nás to klid přinášející rozuzlení.
Hodně zdaru do vašich začátků mediace!