Mediace je mimosoudní řešení sporů – konfliktů. O tom jaký bude výsledek v konkrétních případech, rozhodují sami účastníci mediačního setkání.

Bude to dohoda, nebo další dohady, nebo soudní proces nebo vás napadá ještě nějaké další možné řešení?

Mediace má tu úžasnou vlastnost, že umí nabídnout více než jednu možnost řešení.

Konečné slovo o výsledku mediace mají vždy účastníci. Chtějí se dohodnout? Nebo z nějakého důvodu chtějí pokračovat v agónii konfliktu, chtějí se soudit? Nebo se soudit nechtějí, ale vlastně nevědí jak z té spirály vzteku, naštvání, bezmoci ven?

Jaké tedy mohou být výsledky mediace?

Kompromis je jeden z možných výsledků mediace. Kompromisní řešení nemusí přinést plnou spokojenost s vybraným řešením. Není to ideální výsledek pro všechny zúčastněné, protože každý z účastníků z něčeho ustoupil, ale může to být dobrý odrazový můstek do budoucna.

Dohady – pokračování nevyřešeného konfliktu, kdy si jeden nebo oba z účastníků vybrali, že chtějí bojovat dál, že chtějí bojovat za svou pravdu, své právo, a spravedlnost. Otázkou je, co pro každého z nich spravedlnost a pravda znamená, a co se stane, když se jim dostane?

Dohoda je ideální výsledek mediace. A v praxi to znamená, že účastníci, kteří spolu v rámci mediace vedli rozhovor – v případě facilitativní mediace  vyjednávali-, dojdou k rozhodnutí, které bude naplňovat cíle jich obou. V porovnání s kompromisem nemuseli z ničeho slevovat a ustupovat.

Co se promítá do výsledku mediace?

Okolnosti -  které se účastníků týkají – těmi okolnostmi je životní situace, finanční situace, osobní situace – např. zdravotní stav; v případě firemní mediace se může jednat o hospodářskou (ne)stabilitu podniku/podnikatele, stav zaměstnanců, firemní politika apod.

Manipulační prostor – jaké mají účastníci možnosti, co je pro ně reálné a co naopak není, co je proveditelné nebo v praxi a v životě nezrealizovatelné; v praxi to může znamenat „na jaké částce za vyrovnání se mohou dohodnout, aby to nezruinovalo rozpočet“

Ochota„chci“ a „můžu“ to je základní stavební prvek každé lidské dohody, i té mediační. Na tom stojí a padá proces vyjednávání. Někdo se chce dohodnout, jen neví jak, někdo se dohodnout nechce, a v rámci mediace zjistí, že by se mu to možná „vyplatilo“, a někdo se dohodnout nechce, protože chce, aby za něj rozhodnutí vynesl někdo jiný – autorita v podobě advokáta, soudu, soudního arbitra.

První krok v převzetí kontroly nad situací může být právě rozhodnutí CHCI svoji situaci řešit a CHCI ji řešit prostřednictvím mediaci, protože CHCI rozhodnout sám za sebe.

 

V jednom z našich úvodních článků jsme slíbily, že se blíže podíváme na to, jak je to s odborností mediátorů a vůbec požadavky na výkon jejich profese.
Zkrátka, že jednou si přečtete takovou tu jednoduchou informativní kuchařku, která má taky, co do sebe. 
 
Mediaci může vést jak zapsaný mediátor, tak i mediátor, který zapsaný není. 
 

Zapsaný mediátor je pojem, který vychází ze zákona o mediaci. Je jím ten, který složil odbornou (teoretickou, praktickou) zkoušku u Ministerstva spravedlnosti nebo v případě advokátů u České advokátní komory a následně se po úspěšném složení zkoušky nechal zapsat do seznamu mediátorů. Seznam zapsaných mediátorů je veřejně přístupnýhttps://www.google.com/url?q=https://mediatori.justice.cz/MediatorPublic/Public/FR003_ZverejneniVybranychUdaju.aspx&source=gmail&ust=1630592242984000&usg=AFQjCNFKD1k82fxbJK4fsJJDoOZ1goZQkg">https://mediatori.justice.cz/MediatorPublic/Public/FR003_ZverejneniVybranychUdaju.aspx) a mohou z něj vybírat jak soudy, tak sami zájemci o mediaci. Pro zapsaného mediátora platí při výkonu jeho profese povinnost vykonávat činnost v souladu se zákonem o mediaci.

 
Další skupinou jsou pak mediátoři, kteří nespadají do kategorie popsané výše. Můžete se setkat jen s pojmem "mediátor", a jedná se tzv. "nezapsaného mediátora " (toto ovšem není oficiální pojem).  Tento mediátor provozuje službu mediace na základě svých odborných zkušeností a výcviků, bez vykonání odborné zkoušky. Mediaci poskytuje podle živnostenského zákona (většinou jako konzultační službu), jeho činnost tedy nepodléhá zákonu o mediaci a pro provedení mediace si jej volí samy strany, nemůže být vybrán soudem z oficiálního seznamu, tedy ze seznamu zapsaných mediátorů.
 
To, jestli je mediátor zapsaný nebo nezapsaný do seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti, do jisté míry může souviset s požadavky na vzdělání a právě povinností vykonání a složení odborné zkoušky, které zákon předpokládá. Můžete se setkat s pojmem "státní zkoušky zapsaného mediátora", nebo jen  "státní zkouška mediátora", kdy samo Ministerstvo spravedlnosti na oficiálních stránkách pracuje POUZE s pojmem "zkouška mediátora".

 

Kvalitní mediaci může vést jak zapsaný tak nezapsaný mediátor.  Mediátor jako odborník na komunikaci používá komunikační techniky a dovednosti, aby podpořil lidi v uvědomění si svých skutečných potřeb a reálných možností, jak tyto potřeby naplnit, a to v rámci řešení konfliktu s jinou stranou. Pro naplnění tohoto hlavního cíle je tedy důležitá především osobnostní stránka mediátora a vůbec pochopení principů a technik, na kterých mediace stojí. Vedení rozhovoru při  mediaci tak odráží mediátorovu zkušenost, schopnost a osobnostní nastavení pro kvalitní mediační rozhovor.

 
Pro obě kategorie mediátorů funguje profesní etický kodex jako soubor pravidel, která by měl mediátor následovat. 
 
Pokud jste v situaci, kdy uvažujete o mediaci, zcela jistě vás napadá, jak vybrat toho nejvhodnějšího mediátora. V tomto směru se mimo výběru ze seznamu zapsaných mediátorů, nebo hledání na internetu, také nabízí využití  referencí.  A tady je také důležité zmínit, že k referencím lze přistupovat s určitou mírou odstupu, protože lidé přichází na mediaci v konfliktu a jejich vnímání je - může být konfliktem ovlivněné. To není dobré ani špatné. To tak prostě je a to, co jednomu sedne, druhému vyhovovat nemusí. 
 
Pokud tedy budete vybírat mediátora, je velmi vhodné jej kontaktovat telefonicky a na základě poskytnutých informací od něj (při zachování principů mediace - nestrannost, důvěrnost..), způsobu hovoru se rozhodnout, zda vám jeho způsob komunikace vyhovuje či ne. I v případě, že vám osobu mediátora pro nařízené setkání určil soud, je možné se dohodnout na jiné osobě. Toto je zcela legitimní.
 

Na mediaci je úžasné to, že klienti mají možnost v rámci mediačního rozhovoru zjistit, že existuje většinou více než jedna nebo dvě možnosti řešení, a stejné je to při výběru samotného mediátora.

 
 

Pro mediaci jsou základní tři stavební kameny, bez kterých by jakákoliv snaha někoho třetího o vedení jednání s cílem najít společnou dohodu mezi stranami, nemohla být za mediaci považována. Každý jeden z nich má svůj význam a v souhrnu tvoří rámec, který dává možnost vyrovnané komunikaci.

Jsou jimi:

DOBROVOLNOST.

NESTRANNOST.

DŮVĚRNOST.

Existuje mnoho těch, kteří v sobě mají vnitřní nastavení „usmiřujícího prostředníka“. Proto hledání možných dohod a sympatie ke smírnému způsobu řešení konfliktů jim je vlastní.

„Ale no tak, tak se nehádejte. Je to přece zbytečné a na všem se dá domluvit. Musíte se přes to prostě zkusit nějak přenést. Musíte pochopit, že on je takový a že se jen tak nezmění a on zase, že vy se v podobných situacích nějak zachováte, jak je to nakonec vám vlastní, a hotovo. Jste si kvit a to je fér, ne? Holt život je o kompromisech. A když se nedomluvíte, bude to pak ještě horší. Vy jste prostě taková výbušná a to je pro tu druhou stranu vždycky těžké, když se tak rychle neumí bránit. On mi to nakonec pan XY říkal už do telefonu, že to s vámi nebude jednodnuché. “

Záměrně jsem použila spojení usmiřujícího prostředníka a ne mediátora. Protože situace výše popsaná nemá s mediací společného vůbec nic.

V jakémkoliv konfliktu, ať už jej předložíme před soud anebo oslovíme mediátora, jsou stranami lidé, jichž se jejich životní situace většinou velmi intenzivně dotýká. Sami si už neví rady a chtějí s tím něco dělat. Pokud zvolí cestu MEDIACE, MEDIÁTOR, který před ně zasedá, je pro ně často nadějí, že se zase dostanou na smysluplnou cestu, ve které se budou společně orientovat.

DOBROVOLNOST

Mediátor má motivovat a motivuje v lidech vědomí, že to, že přišli, je jejich aktivní převzetí dalšího vývoje situace. Je to jen na nich, zda se v takovém hledání cesty cítí bezpečně anebo zda je pro ně naopak žádoucí zvolit úplně jiný způsob, jak k situaci přistupovat. Mediátor nepracuje s pojmy jako „musíte pochopit“ anebo „měla byste vědět, že“. A za to neschovává žádný náznak manipulace, že když se teda nedohodnou teď a tady, tak to bude mít daleko horší důslekdy.

NESTRANNOST

Ruku v ruce jde i to, že pozice mediátora není jakkoliv vtažena do hodnocení toho, kdo je jaký a jak s tím naložit, co poradit, jak to celé rozhřešit. Mediátor je tam se stranami, aby zachytil jejich příběh, porozuměl jejich vnímání a to celé zprostředkoval druhé/jiné straně. A to formou, kterou je schopna vnímat, vzít v potaz, zamyslet se nad tím a v klidu moct dále reagovat svým náhledem. V komplexu potom tak, aby obě (všechny) strany vnímaly, že jejich role jsou vyrovnané, že jejich osoba není zahnaná do kouta, že mají svůj  bezpečný prostor k vyjádření.

Vše, co se s přispěním mediátora má probrat, se probere na jednání v předem domluvený termín, kde účastníci mají možnost stejnou mírou vyjádřit vše, co je pro ně důležité. Na to navážu i poslední zmíněný stavební kámen. A tím je důvěrnost.

DŮVĚRNOST

S důvěrností je to také velmi křehké, přesto pro nás mediátory jasné. Existuje zde něco jako etický kodex chování mediátora, který v obecné rovině stanovuje důvěrnost sdělených informací. Dává ji jako profesní samozřejmost. Vedle toho pro mediátory, kteří fungují pod Ministerstvem spravedlnosti či pod advokátní komorou, je dokonce zákonem dané, že veškeré informace, které při jednáních zazní, jsou a budou důvěrné. Jinými slovy zůstanou navždy tam, kde byly vyřčeny a mediátor je nebude nikde bez souhlasu konkrétní strany používat.

Už také zaznělo, že komunikce probíhá mezi účastníky a mediátorem na předem dohodnutém jednání. Ve velké většině případů je to jednání společné, kde jsou přítomny všechny strany najednou. V případě, že si to však situace žádá, může mediátor využít tzv. oddělené jednání. V takovém případě jedná s každou stranou zvlášť a vždy se přesně domluví, co z vyřčeného může dále komunikovat jiné straně. I v tomto je podstata důvěrnosti zásadně zahrnuta.

Je to především na osobnosti mediátora samotného, na jeho zkušenostech, aby dokázal tyto pilíře naplnit, aby pro něj byly vždy pevným bodem, který udává směr. Protože pomáhat a podporovat hledání řešení v konfliktech není vůbec lehké a o to víc se to jeví potřebným.

Krásný a bezkonfliktní červenec :-) 

Kdo může využít mediaci?

Mediace je jeden z účinných nástrojů, jak smírným způsobem řešit konflikty, a také jak eskalaci konfliktů do budoucna předcházet.

Mediaci a služeb mediátora může využít každý, kdo se rozhodl, že chce vyřešit situaci, problém, konflikt, spor svými vlastními silami, svým zapojením, nikoli prostřednictvím třetích osob. Mediace je také pro každého kdo se rozhodne, že chce situaci řešit jinak než soudně. Kdo chce ušetřit svůj čas, peníze a potažmo i nervy, řekněme si to narovinu.

Soud nebo mediace? 

Soudní řízení nebývá obvykle vyřízeno za jedno stání. Průměrná doba jednoho  soudního řízení je v ČR – myšleno i s odvolacím řízením – 1 rok až 3 roky.  K soudnímu sporu také patří nemalé finance, pokud se klienti rozhodnout nechat se zastupovat vhodným advokátem, dělat znalecké posudky atd.. V této souvislosti stojí za to zmínit, že tento článek nemá ambice jakkoli snižovat potřebu soudu, ba naopak, právní řád a právní normy slouží jako společenské normy – pravidla, díky kterým společnost v daných mezích funguje. Mediace je mimosoudním způsobem řešení sporu, a může tak zcela legitimně doplnit právní řád natolik, aby byl více účinnější, pružnější, efektivnější.

Mediace sama o sobě obnáší  v průměru jedno až tři setkání s mediátorem, kdy se v rámci mediace podaří dojít k dohodě, nebo minimálně k rozhodnutí, co se dá dělat jiného, pokud mediace není vhodnou variantou pro dané klienty.

Jak to (možná) vidí společnost? 

My lidi, společnost,  máme odlišné vnímání situací, lidí kolem sebe, záležitostí, které přichází v každodenním chodu dní. To, co štve jednoho, může druhého nechávat naprosto chladným. Pokud se do toho přidá řešení pocitově a životně náročných situací, kdy se například řeší dědictví, při kterém se pozůstalí smiřují s bolestnou ztrátou a do toho mají řešit majetkové vypořádání, je snadné sklouznout do spirály nepochopení, frustrace a křivdy. Do jedné z nejnáročnějších situací patří také rozchod partnerů, manželů, kteří mají společné děti, a potřebují to „nějak“ udělat, „nějak“ vyřešit. Otázka je jak?

Co mediace umí? 

Mediace umí nabídnout možnosti, podle toho, co klienti potřebují, aby se mohli rychleji, levněji a efektivněji dohodnout, nebo jen rozhodnout co dělat dál. Mediace je jeden ze způsob jak dojít k dohodě, jak získat – předat si v bezpečném prostoru informace, jak ovlivnit svoji budoucnost.

Mediace je pro lidi, kteří řeší konflikty, které sebou život přináší v sousedských vztazích, v rodinných vztazích. Mediace je také pro firmy, které potřebují vyjednávat v rámci obchodních vztahů, které chtějí mít stabilní zázemí - fungující  vztahy mezi zaměstnanci  – ať už se jedná o velkou či malou společnost, a také pro živnostníky, kteří řeší pohledávky, ochranu osobnosti  apod.

Mediace je jednou z možností, kterou mohou lidé využít, pokud se rozhodli vzít svůj život do svých rukou, protože nikdo není zodpovědný za kvalitu našich životů více než my sami.

Pokud vám tento článek nabídnul odpovědi  zda je mediace vhodná právě pro Vás, můžete se na nás v případě zájmu o mediaci obrátit prostřednictvím kontaktů uvedených na našich webových stránkách. Pokud ve vás vzbudil další otázky, kontaktujte nás, rády vám na vaše otázky nabídneme odpovědi prostřednictvím článků na našem blogu.

Mediaci a řešení konfliktů zdar.

KDY ZAČÍNÁ MEDIACE?

Mediace začíná podpisem Smlouvy o provedení mediace. Toto je základní teze, se kterou jako mediátoři pracujeme. Poslední týdny jsem se přistihla, že sama přemýšlím nad tím, co je vlastně na pozadí toho, kdy začne mediace v širším slova smyslu. Jako mediátor to osobně vnímám tak, že pro klienta mediace začne už v okamžiku, kdy se pro ni vnitřně rozhodne. Samozřejmě, že zahájení podpisem smlouvy je ryzí technikálie, kterou prostě litera zákona potřebuje, a že vlastní pohnutka vstoupit do mediace je tak pro tyto účely bezpředmětná. Zároveň je jedním z těch nejdůležitějších momentů v celém procesu. Jinými slovy, přemýšlím nad tím, jak těžké je pro člověka dospět v sobě k rozhodnutí, že chce mediaci absolvovat.

PLAVU, PLAVEŠ, PLAVEME….

Pokud jsem jako čtenář nepolíbená/ý prožíváním stavu intenzivního konfliktu, pak by měly tyto řádky přinést alespoň lehké nahlédnutí do situace. Člověk v konfliktu totiž většinou přímo plave, nebo se možná topí? Prostě a jednoduše je cele pohlcen, nevidí, neslyší…respektive okolní dobře míněné rady, návody, sdílené zkušenosti a varování, to všechno se jen nese kolem jako ozvěna ve vodě. Ale nepřinese to, po čem člověk v konfliktu vlastně podvědomě nejvíc touží. KLID. A teď si samozřejmě můžeme dosadit X variant situací, ve kterých může člověk plavat. Může to být vztah s kolegou na pracovišti, může to být bolestný rozchod s partnerem, kdy zatímco on se na vše několik měsíců evidentně vnitřně připravoval, tak já stojím před momentálním seznámením se situací. Tady a teď. A teď mám začít řešit operativu tolika věcí. Když jsem se ještě ani nestihl/a nadechnout…..Může to být situace plynoucí z výkonu svého podnikání, se kterou jsem se dosud nesetkal/a. A může to být taky každodenní míjení se se svým sousedem s pocity absolutní zášti, nepochopení, zklamání, které většinou ústí v to, že moje dveře od domu se otevírají, až  v okamžiku, kdy se jeho bezpečně zavřou. Všechny tyto situace mají většinou společného jmenovatele. A sice – na začátku jsme do toho šli s nadšením, snažili se, chtěli to dobře nastavit/vést/spolupracovat. Pak se NĚCO stalo a od té doby je to všudypřítomné. Pozor, ta všudypřítomnost není o tom, že na tu situaci myslím v kuse celý den. I tak to může být, záleží na fázi, v jaké se nacházíme. Může to být opravdu dlouhodobé, pak to ale jako podzemní kořeny prorůstá i do jiných oblastí života. Mám pocit, že se kvůli sousedovi musím omezovat, neustále předcházet situacím, kdy se můžeme potkat, že se kolegyni v kanceláři ve všem musím podřídit, že vztahy s obchodním partnerem musím skousnout tak, jak jsou…..MUSÍM, musím v tom nějak žít. Ale pravda, je že nemusím. Můžu vždy jít a změnit nebo spíše posunout svůj úhel pohledu. Můžu a mám na to právo vzít svůj život do svých rukou.

100 ODSTÍNŮ ŠEDÉ

Často vnímáme věci optikou toho, že jsou buď dobré, nechávají nás v klidu, vše samo plyne. Anebo opačný protipól. Asi jako černá a bílá. A to je ryzí podhoubí konfliktu. Základní vlastností konfliktu je bohužel/bohudík to, že sám nikam nezmizí, nevyprchá. Kontakt se možná omezí, kolegyně jde na jiné oddělení, soused se odstěhuje, obchodní partner nebo já přeorientujeme svoji činnost. Zdá se, že je po konfliktu. Co ale zůstane v člověku? Je to dobrý pocit, pocit klidu? Půjdu do dalšího obdobného vztahu opět se stejným nastavením- chtít to vést dobře (ve smyslu například ke vzájemné spokojenosti zúčastněných, ať už je to nastavení spolupráce s kolegou, s obchodním partnerem, klidný sousedský vztah)? Myslím tím samozřejmě na podvědomé rovině. 

Většina lidí asi ano, protože v naší lidské podstatě je hledat vzájemné pochopení.

Každopádně to nevyřešené - ten konflikt se někde usadil a přijde okamžik, kdy se znovu dostane ke slovu, protože moje pozice v tom konfliktu, můj úhel pohledu se nikam neposunul. Proto bude otázkou času, než v některém ze svých dalších vztahů nebudu reagovat nebo jednat jen jako já. Prostý jakékoliv předchozí negativní zkušenosti. Ale jako já s malým batohem na zádech, ve kterém si tu svoji nevyřešenou situaci nesu. Doteď nevím o jediném člověku, který by dokázal transformovat svůj vnitřní konflikt jen tak - bez dalšího - do něčeho pro něj klid přinášejícího.

No jo, jenže jak v této mnohdy momentálně absolutně vyhrocené anebo roky zvyklé a zajeté vyčerpávající pozici dospět k rozhodnutí, že to chci někam posunout? Zdá se to přece tak jasné a neřešitelné. Co je na tom k řešení? Je to prostě fakt a ta druhá strana to nechce za žádnou cenu vidět.

Ta druhá strana totiž vidí právě tu svoji opačnou polokouli.

....ALE KDO MI POMŮŽE?

Tradice jít hledat spravedlnost k soudu je velmi silně zažitá. Vzít svůj konflikt a co možná nejdetailněji ho vylíčit rozhodovací autoritě. To je pro řadu z nás maximum, čeho jsme, zahlceni tíhou situace, schopni. A co taky vnímáme jako jediné správné a uklidňující. Asi i za cenu toho, že soud právě tu naši situaci uchopí, potažmo rozhodne, tak, jak nechceme.  V tu chvíli toto z nějakého důvodu pomíjíme nebo jsme s tím srozuměni.

Pak jsou tu i tací, kteří chtějí sami aktivně svůj život vytvářet a rozhodovat o něm. Nechtějí se smířit se stavem, který budí každodenní nejistotu a řadu dalšího kromě zmíněného klidu. Vyžaduje to často ohromnou dávku odvahy, síly a odhodlání. Vždycky člověku běží hlavou myšlenky týkající se strachu v mnoha podobách. Strach z odmítnutí, strach z konfrontace s někým, na koho když jen pomyslí, přichází svíravý pocit anebo tlak letí nahoru. Strach z toho, že nedostanou co jim patří, na co mají "právo". Asi jim to stojí za to, protože si říkají, že jsou sami připraveni hledat novou společnou cestu. A to nejen tam, kde ji oni sami chtějí vyšlapat, ale s ohledem na vizi taky toho druhého. Může se to povést. Ale taky nemusí. Možná jediný výsledek, ke kterému to dospěje bude ten, že uslyší, jak moc zraněná, zavřená nebo neústupná je druhá strana. Že pochopí, že společnou cestu nejde dál vytvořit. Co ale možná právě uklidní situaci je to, že už takový člověk ví, PROČ a JAK se na to dívá ten druhý.  Teď už vím, že je to opravdu vůl a nemusím se snažit a sám sebe se ptát, jestli jsem neměl něco udělat jinak……. Slyšel jsem, že jeho situace je teď taková, že nemá z čeho zaplatit, ale může kompenzovat stav jinak……. Pochopil jsem, že můj odchod druhého zranil natolik, že maximum, čeho je schopný, je řešit věci pouze písemně nebo telefonicky....

Rozhodnout se vstoupit do mediace je určitě začátkem celé cesty nejen z pohledu praktického (jdu a kontaktuji mediátora), ale je za tím vždy právě ta vnitřní pohnutka. Ať už je založená na osobnosti člověka, který chce hledat novou cestu anebo na vědomí, že to prostě jen zkusím, protože je to levnější a rychlejší a soud a advokáty si prostě nemůžu dovolit, vždycky to přinese jiný směr nebo nový pohled založený na něčem - pro mě-  moc cenném. A sice na skutečnosti, že jsem vzal odpovědnost za vývoj situace do svých rukou. Vykročil z komfortní zóny a chtěl něco změnit.

V kontextu toho, že často věci vnímáme pouze jen jako černé nebo bílé, si můžeme být jistí, že mezi černou a bílou je stovka odstínů šedé. Třeba některý z těch odstínů padne tomu i tomu, a pak je to super výsledek. Dobrý start pro změnu, novou dohodu. Anebo naopak třeba i jen to vědomí, že on je sice pořád na černé, ale já už nevidím jen tu svoji bílou může být pro nás to klid přinášející rozuzlení. 

Hodně zdaru do vašich začátků mediace!

Je důležitější umět mluvit nebo komunikovat?

Dnešní článek se krátce pověnuje tématu, zda je užitečnější umět mluvit nebo komunikovat.

Současná doba nabízí knihy, blogy, doporučení, tipy a triky jak správně mluvit, jak se asertivně vyjadřovat, jak jednat s lidmi, jak se umět prosadit, jak prezentovat sebe nebo svůj projekt.

Podobné to je i u tématu komunikace – jak komunikovat jako rodič s dítětem, jak komunikovat s kolegy, jak být dobrý v leadership, jak asertivně komunikovat atd.

A co je vlastně důležitější, mluvit nebo komunikovat?  Odpověď je jednoduchá. Jedno souvisí s druhým a pokud nefunguje jedno, nebude fungovat ani druhé. Netřeba být skvělým češtinářem, i když je dobré znát základy gramatiky. Ani není třeba mluvit stoprocentně spisovnou češtinou, abyste se domluvili. Když z Liberce vyjedete do Plzně, domluvíte se, byť má každý kraj jiný tón mluvy, jiné tempo, jiný důraz na koncovky, jiné místní zažité výrazy a slovní obraty.

A když se podíváme za hranice? Uměli jste vždycky na stoprocent úřední jazyk země, kam jste se rozhodli vycestovat? Pokud ne, zažili jste na vlastní kůži, že se lze domluvit  i pomocí techniky „ mluvím ruka noha“.  A domluvili jste se.

Je tedy vůbec nějaký rozdíl mezi mluvit a komunikovat?

Když se podíváme na význam slova mluvit, zjistíme, že znamená projevovat se slovem. Mluvit se učíme, stejně jako komunikovat, od narození. To je pro obě dovednosti společný činitel.  Jsou známy také odborné názory, že komunikace (mezi matkou a dítětem) probíhá  dokonce už  před narozením. Tento článek však nemá ambice se filosoficky a odborněji hlouběji zamýšlet nad prvopočátky komunikace. Toho se možná dočkáte v příštích měsících. Tento článek se zaměřuje na podobnosti a odlišnosti v komunikaci a mluvení.

Jedno přísloví říká „ mluviti stříbro, mlčeti zlato“.  A jak postupujeme životem, nabíráme zkušenosti, zjišťujeme, že slova mají velký význam. Slovo dokáže ublížit někdy i více než facka. Slova mají svůj význam, moc a sílu.

Je tedy jen na člověku samotném, jaká slova bude chtít používat, když bude mluvit. Když člověk mluví, měl by vědět, že je dobré přemýšlet nad tím, co vlastně chce říci; co chce, aby ten druhý – ti druzí slyšel/i. Jak chce, aby vypadala jeho komunikace s druhými.  Samotná komunikace je totiž o interakci mezi mluvčím a naslouchajícím. A pokud má být komunikace efektivní, její základ tvoří umění mluvit -  vládnout slovem.

Souvisí s tím nějak komunikace, a jak?

Komunikace je akce a reakce mezi tím, kdo mluví a tím, kdo naslouchá.

Při čtení odborné literatury je možno nabýt dojmu, že je to úplně jednoduchá věc. A ona ve své podstatě je. Odborný exkurz říká, že komunikace se skládá:

- z komunikátor – ten, kdo něco sděluje

- z komunikanta  - ten, k němuž sdělení směřuje

- z komuniké – samotný obsah sdělení

- z vyvolaného účinku komunikace – samotné reakce toho, kdo sdělení obdržel

- a z neverbálních složek komunikace 

A právě samotná neverbální složka je ta část, která je základním stavebním kamenem komunikace - už jen z toho důvodu, že než jsme se jako lidstvo naučili mluvit různými jazyky, komunikovali jsme společně pomocí zvuků, gest. Neverbální složka dodává komunikaci tzv. šťávu - emoční náboj. Patří sem zejména:

- tón, který mluvčí při sdělování informací použije

- rychlost jakou sdělení říká

- používá při svém projevu nějaká gesta?

- kam se dívá, když mluví – probíhá pohled z očí do očí, nebo z očí do země, nebo někam do dáli?

- jak blízko je mluvčí k naslouchajícímu

- v jakém prostředí jsou informace předávány

- a své místo má také oblečení, vůně, fyzické drobnosti

Aby byla komunikace efektivní, užitečná, konkrétní, přínosná a smysluplná je dobré vědět, jaký je její význam a z čeho se skládá.

Slova a komunikace z pohledu mediátora

Stejně jako je v autě povinnou výbavou lékárnička, je mediátorovou základní povinnou výbavou dovednost mluvy – znát význam používaných slov, být si vědom jejich síly a vědomí toho, jaká slova používám a proč.

Samotný mediátor se pak pohybuje na poli mezí akcí a reakcí mluvčího a naslouchajícího, kdy vyvažuje případné nerovnosti a nesrovnalosti v komunikaci. Vystupuje jako zcela nezaujatý a nezávislý článek, a přestože je komunikaci účasten nijak neovlivňuje její obsah. Mediátor za pomoci specifických technik nastavuje mantinely komunikace tak, aby byla srozumitelná a respektující pro samotné účastníky – mluvčího a naslouchajícího.

Těšíme se na vás.

Konfliktem to začíná, nikoli končíKonfliktem to začíná, nikoli končí

Předchozím tématem zabývajícím se konfliktem, jako hybatelem řady situací a vztahů, jsme otevřely velký prostor pro téma MEDIACE.

Slyšíte o ní v rádiu, čtete v různých článcích a možná dokonce uvažujete o účasti na kurzu či jen velmi obecně o prospěšnosti celé této neustále skloňované disciplíny. Disciplína asi není z pohledu teorie to správné slovo, bude výstižnější označit ji jako jednu z forem, jak mimosoudně vyřešit spor.

Ambicí tohoto textu rozhodně není zabalit mediaci do vlákna historie všech možných území, ani topit se ve výčtu zákonů a nařízení s ní souvisejících. Chceme nastínit odpověď na otázku, kde se vlastně vzala MEDIACE. Jestli je novinkou posledních let, trendem západu anebo nově oprášenou technikou východních kultur. Zkrátka jestli pro její další vývoj a správné využití technik můžeme čerpat také tolik cenné zkušenosti generací minulých. Pojďme takto spíše nahlédnout na rámec, ze kterého mediace vzešla a posvítit na její zásadní kroky.

Mediace v kultuře a náboženství

Mediace se v různých podobách vyskytuje historicky u řady kultur a má své kořeny především v náboženství. Židovská, křesťanská, islámská, hinduistická, buddhistická, konfuciánská a mnoho domorodých kultur - všechny tyto kultury a náboženství mají velmi rozsáhlou tradici pro řešení sporů právě v mediaci. V období pozdně římských a středověkých dějin byly katolická církev v západní Evropě a pravoslavná církev ve východním Středomoří ústředními institucemi právě pro řešení konfliktů. Duchovní zprostředkovávali jak rodinné či trestní spory, ale také diplomatické spory mezi šlechtou. 

V období středověku a renesance se v Evropě ujaly role prostředníků a řešitelů sporů např. cechy, aby urovnávaly stížnosti a spory mezi svými členy, obecně zaměstnanci nebo i cizinci. Podobný model i postupy zastávali také v Číně. Také političtí vůdci často následovali úlohu mediátorů ve sporech, kde soudní rozhodnutí ze strany církevních či světských soudů nebyla proveditelným, vhodným anebo přijatelným způsobem řešení konfliktu. Rovněž islámský svět má dlouhou historii v používání mediace k řešení konfliktů mezi jednotlivci.V mnoha tradičních kmenových společnostech na Středním východě -  ať už jde o spory mezi rodinami a kmeny, problémy s obchodem, půdou nebo hospodářskými zvířaty, sporné náboženské názory – tyto situace byly a jsou i nadále tradičně řešeny určitou formou vyjednávání či mediace. Ve výčtu bychom mohli pokračovat i v řadě jiných zeměpisných oblastí či kultur. V tomto směru, pro zapálené, nabízí ucelený přehled níže citovaná publikace Ch. W. Moorea. 

Povětšinou se mediátoři různých věkových skupin a kultur naučili svému řemeslu neformálně a naplňovali tak role zprostředkovatelů v kontextu jiných svých funkcí nebo povinností. Teprve na přelomu 20. století se mediace formálně institucionalizovala a vyvinula se v uznávanou profesi.

Mediace se novodobě etabluje

Moderní praxe mediace se celosvětově exponenciálně rozšířila, zejména v období posledních čtyř desetiletí. Jak uvádí Ch.W. Moore tento růst je částečně způsoben širším uznáním jednotlivce a jeho práv. Jednotlivci mají mít právo účastnit se a ovlivňovat rozhodnutí mající dopad na jejich životy. To je podle mě naprostou podstatou a hlavní devizou mediace. 

Nekonečné právo vzít odpovědnost za další vývoj situace právě a jedině do svých rukou.  Tendence k většímu využití mediace byla také jistě motivována rostoucí nespokojeností s autoritativními a rozhodovacími postupy shora dolů. Faktem, že taková autoritativní rozhodnutí dostatečně neodpovídají skutečným zájmům zainteresovaných stran. A v neposlední řadě také zvyšenými náklady - v penězích, čase, lidských zdrojích a poškození mezilidských vztahů.

Pro Českou republiku, stejně jako pro řadu dalších evropských zemí, bylo klíčové období 90. let 20. století, kdy vznikaly v České republice Střediska pro řešení sporů. Ta nabízela školení v oblasti řešení konfliktů a mediačních služeb. Mnohé z těchto center získaly významnou podporu především ze strany praktikujících odborníků a institucí věnujících se řešení sporů se sídlem v USA. Specifickými oblastmi, kam směřovala první činnost vzešlá z nově vznikajících center, byly rodinné spory, konflikty ve školách a univerzitách, pracovněprávní spory, environmentální konflikty a také etnické spory. 

Na přelomu milenia Evropa, a zejména země Evropské unie, vyvinuly na poli mediace řadu iniciativ v podobě přijetí odpovídajících zákonů a zřízení řady institucí. V roce 2008 Evropská unie (EU) vyhlásila Směrnici o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (č. 2008/52/ES ze dne 21. 5. 2008), která je významným krokem, neboť zavádí ustanovení o vymahatelnosti přeshraničně zprostředkovaných dohod v rámci EU a staví promlčecí dobu po období, kdy probíhá mediační řízení.  

Český zákon o mediaci nabyl účinnosti dne 1. 1. 2012  a je, obecně řečeno, promítnutím výše uvedené Evropské směrnice o přeshraniční mediaci v občanských a obchodních věcech. Tedy upravuje mediaci mj. v obchodních a občanských sporech a je tak v tuto chvíli stěžejní předpis, o který se při výkonu mediace opíráme.

Ačkoliv stále ještě nemáme zřízenu odbornou komoru, zaštiťuje působení zapsaných mediátorů (tento pojem přiblížíme v některém z našich dalších článků) především ministerstvo spravedlnosti, které na svých webových stránkách zpřístupňuje průběžně svá stanoviska k oblastem zákona, které je třeba blíže interpretovat.

Zákon o mediaci v České republice ještě skýtá řadu míst, kde je k jeho výkladu třeba zapojit zdravý selský rozum a kreativitu ducha. Mediace to snese, je totiž v každé ze svých typicky teoreticky uchopených definic označena jako neformální. Avšak hlavní atributy jsou jasně dané a logicky vždy určují směr, jakým se při interpretaci vydat. 

Mediace tedy zdaleka není novým pojmem, má hluboké kořeny a praxi, ze které bychom měli v rámci mezinárodní spolupráce dalece čerpat. A je dále přesně takovou, jakou osobností je mediátor, jakou cestou strany vede a jak moc se vlastně strany chtějí/potřebují/nechají vést.
I dnes jsme v České republice stále ještě v období, kdy mediaci usazujeme a spolu s ostatními profesemi vytváříme její pevné místo v systému efektivního řešení sporů.


zdroje: 1- The Mediation Process, Christopher W. Moore 2 - v Polsku, České republice, na Slovensku, v Maďarsku, Bulharsku, Makedonii, Ukrajině a v Rusku            3 - Ministerstvo spravedlnosti ČR_https://justice.cz/web/msp/vykladova-stanoviska-a-cinnost-pracovni-skupiny-k-mediaci1

Konflikty nejsou dobré ani špatné. Konflikty prostě a jednoduše jsou.

Jsou přirozenou součástí životů.

Je to možnost – příležitost něco změnit, možná začít dělat některé věci jinak, ukončit vztah – pracovní, obchodní, partnerský, nebo ho přenastavit, a rozvíjet sebe sama i své vztahy (pracovní, obchodní, rodinné).


To, co je na konfliktech uklidňující, je fakt, že většinou existuje víc než jedna možnost, jak je vyřešit, jak k nim přistupovat. Můžete dělat, že konflikt neexistuje, můžete mít řešení, jak ho vyřešit, můžete se přizpůsobit situaci, nebo můžete konflikt použít jako odrazový můstek k něčemu dalšímu. A k čemu? Čeho chcete dosáhnout, jaký je Váš cíl? Budete se před konfliktem schovávat, nebo mu půjdete naproti, nebo se raději přizpůsobíte, aby byl klid, nebo si začnete vyjednávat lepší podmínky pro kompromis nebo dokonce dohodu? A jak s konfliktem pracovat, aby vztahy nezničil, ale naopak posílil?


Jedna z věcí, kterou strany konfliktu mají společnou, je že si s největší pravděpodobností mohou myslet, že nemají nic, ale vůbec nic společného. Jenže ony mají. Tím společným je právě jejich vzájemný střet – konflikt. Když mají lidé společný konflikt, mají i společnou oblast, ve které se názorově střetly, ve které se „potkaly“ jejich jiná očekávání, představy, názory nebo už dokonce řešení – a každý má svou vlastní představu o řešení.


Příkladem konfliktu ze života může být situace, kdy rodinní příslušníci řeší dědictví, v jehož rámci se budou dělit nemovitosti. Nemovitosti se mají rozdělit mezi pět osob a oni se teď vzájemně přou o to, jakým způsobem se dědictví rozdělí. Dohoda se nedaří, každý má svou představu o dělení, každý potřebuje tu větší část dědictví z nějakého svého důvodu – kvůli zajištění bydlení; kvůli tomu, aby měl peníze pro děti, až se budou osamostatňovat; kvůli tomu, aby měl finanční zajištění, protože na něj má právo, protože on jediný/á se staral o prarodiče a další důvody proč chtějí to, co chtějí.

Dalším příkladem může být také pracovní konflikt, kdy lidé mají odlišné pohledy na rychlost výkonu pracovního nasazení, způsob zpracování úkolů, způsoby odměňování, vyhodnocování projektů, odlišné komunikační styly. V každodenním běhu a řešení pracovních a třeba i osobních situací – a taky se to stává –mohou lidé zapomenout, že mají něco společné, a že to může být právě jejich společné pracovní prostředí, projekty, pracovní tým, které jim zajišťuje, aby naplnily jejich potřeby – jako je finanční zajištění domácnosti, rodiny, seberealizace, uznání, ocenění, sebehodnocení, spolupráce v týmu.


Do konfliktu se lidé dostávají, protože se střetnou jejich představy, očekávání, názory, a když nejsou naplněny, lidé se brání. Všeobecně známé rčení říká, že nejlepší obrana je útok. A když nevyjde útok, může přijít na řadu útěk. Jedná se o nejstarší taktiky řešení konfliktu vůbec. Tyto taktiky - přístupy výhodně doplňuje vyjednávání. Vyjednávání, které bývá někdy opomíjeno, a které stejně jako útok nebo útěk vyžaduje úsilí. Pokud je však příliš mnoho emocí, zdá se, že světlo na konci tunelu je moc daleko, anebo nesvítí vůbec, nezbývá už energie na vyjednávání. A boj nebo útěk se tak může jevit jako rychlejší způsob. A je tomu opravdu tak? Bude výsledek z boje nebo útěku dlouhodobý, udržitelný, úlevný?


Ať už volba u řešení konfliktu padne na jakoukoli strategii, hybatelem celého konfliktu jsou samotní lidé.


Při pochopení konfliktu, a toho co s ním dělat, může k inspiraci posloužit jedno bojové umění, které učí nebojovat s protistranou, ale učí využívat střety jako příležitosti dělat si z protistrany spojence. Způsob komunikace s ostatními je veden způsobem, aby každému ze zúčastněných zůstala zachována jeho individualita, a aby se z destruktivní komunikace – z destruktivních kroků stala komunikace konstruktivní. Jednoduše řečeno jde o to změnit nespolupráci na spolupráci a zvolit si strategii win-win, dohodu.


Konflikt není soutěž o to, kdo bude rychlejší, urputnější, kdo zákeřnější, přizpůsobivější, kdo dá víc peněz. Konflikt naopak může vytvářet prostor pro hledání společné řeči, nalézání řešení, které může být vítězstvím –1.cenou pro všechny zúčastněné strany.
Klíčové pro pochopení konfliktu, je pochopení možností, které konflikt přináší. Možností je většinou více než buď a nebo. Pokud je jakýkoliv vztah tvořen prostřednictvím vítězství a porážek, vztahy jsou uzavírány tak, aby byly výhodné jen pro jednu stranu, dřív nebo později se může stát, že to druhou stranu přestane bavit a přestane hru na vítěze a poražené hrát.


Někdy nemusí být úplně snadné vidět toho druhého na „konci stolu“ jako spojence.


Mediace za podpory mediátora sleduje příležitosti pro změnu komunikace, mediátor zjišťuje a pojmenovává, co mají klienti společné, pracuje s konfliktem a způsoby komunikace tak, aby klienti měli možnost tvořit dohody, aby měli možnost vidět různé úhly pohledu, a možná se ze soupeře stane spojenec, možná to bude někdo s kým už dotyčný/á nechce dál komunikovat – bojovat, nebo si strany samy uvědomí, že svou energii chtějí věnovat jiným věcem než např. dalšímu 5letému konfliktu a soudnímu sporu; že potřebují změnit pracovní podmínky a komunikaci s vedením týmu, změnit systém zpracování zakázek, způsob týmové komunikace, systém odměňování; možná si uvědomí, že teď je na nich samotných, na rozvádějících se partnerech, kteří zůstávají nadále rodiči, jak bude vypadat život jejich společného dítěte – dětí, než se osamostatní.


Základním uvědoměním samotné podstaty konfliktu je to, že konflikty byly, jsou a budou,  a že je přirozenou součástí života. To, co se může v čase a době proměňovat, je přístup k nim, k řešením a výstupům, které konflikt nabízí.


Na našich kurzech a případně na mediaci samotné dostanete možnost podívat se na konflikt nenásilnou optikou, budete mít možnost zjistit, co se v konfliktu děje s Vámi samotnými a s ostatními účastníky, kteří jsou uprostřed něj – co se děje mezi všemi zúčastněnými navzájem, a co se taky odehrává uvnitř samotných aktérů, a jak s tím v roli – nejen - mediátora, a taky stran, můžete pracovat, co se s tím dá dělat. Je tady prostor pro dohodu, a pro jakou dohodu? A co ta dohoda má naplňovat? 

Díky konfliktu se otevírají možnosti ujasnit si priority, potřeby, věci, které jsou (ne)důležité. :-)

Rok 2020 byl pro mnohé plný těžkých životních situací, pracovních komplikací a zdravotních problémů. Pevně věříme, že zkouška rokem 2020 je již za námi a nový rok musí být lepší než současný. Děkujeme všem našim klientům za projevenou důvěru a spolupráci v tomto zvláštním čase. Přejeme Vám klidné Vánoční svátky prožité s těmi, které máte rádi a do nového roku 2021 Vám přejeme mnoho osobních i pracovních úspěchů.

S novým rokem představujeme i nový web, který by měl být mnohem přehlednější. V blogu průběžně naleznete mnoho informací o naší práci.

Z důvodu přetrvávajicí pandemie jsou všechny schůzky a všechny služby poskytovány výhradně v rouškách.