Mediace je práce s konfliktem, s otevřeným konfliktem. Se sporem, který může trvat krátce, nebo také sporem, který už má historii.
Když nastane konflikt, vyvolá to v účastnících emoce. O tom jste mohli číst v předchozím článku. Stejně tak jako je konflikt přirozenou součástí životů, stejně tak přirozeně s sebou nese pocity, ve většině případů negativní - naštvání, vztek, bezmoc, frustraci atd. Lidé zcela přirozeně, ať už vědomě či nevědomě, hledají úlevu. A forma úlevy může být v mnoha různých podobách - např. zadostiučinění, náhrada škody, naschvály v duchu přísloví „oko za oko, za zub“.
A když se konflikt neřeší, tak bublá pod povrchem. Stejně jako láva ve spící sopce. Navenek vypadá klidně, pod povrchem to ale vře. A není otázka jestli bouchne, otázka zní, kdy bouchne?
Mediace jako obor zabývající se řešením konfliktů, dovede za aktivní účasti účastníků na konfliktu najít řešení - cestu z konfliktu ven. A také nalézt takové řešení do budoucna, které přinese úlevu. Takové řešení, které bude prakticky reálné, a že se do budoucna touto formou řešení konfliktů - tedy mediací, podaří - může podařit konfliktům předejít.
Jak se to stane, že se „něco“ stane a lidé potřebují najít viníka?
V mediační praxi je časté, že klienti přicházejí s nastavením „to on - to ta druhá strana za to může; s ní se nedá domluvit; doufám, že jim vysvětlíte; doufám, že je přesvědčíte, že je to hloupost to co chtějí, atd“. Tedy stručně řečeno: “to oni, já nic“.
Na první pohled se to jeví jako jednodušší, ale neznamená, že to opravdu jednodušší bude. To znamená, že když najdu viníka, když někdo jiný udělá to, co chci já, může to být opravdu krátkodobě snažší a rychlejší řešení, ale v dlouhodobém hledisku budu pořád narážet na to, že lidi nebudou jednat, konat, myslet tak, jak si já představuju. V důsledku to pro mě bude znamenat, že se budu setkávat s odlišnostmi. S odlišnostmi v představách a očekáváních, co by kdo měl říkat, jak by se měl chovat, co by si měl myslet, jak by se měl rozhodnout, jaký by měl mít názor. A jakmile mediátor vysvětlí druhé straně, co by měla dělat, jak by to měla dělat a jak by se měla rozhodnout, prvnímu se uleví, „bude po jeho“, dostalo se mu zadostiučení, on měl pravdu. Ulevilo se a jedeme dál. Jenže to není jednoduché řešení, to je krátkozraké řešení. A mediátorovou rolí není říkat lidem, co mají dělat, říkat, jak se rozhodnout. Mediátor zjišťuje, doptává se, vyjednává.
Lidé hledají pravdu, v domnění, že když ji najdou, že se jim uleví. A když se najde pravda, musí se nutně najít i lež a to už je blízko k vině a k označení viníka samotného. Odvrácenou stranou hledání pravdy je v této souvislosti hledání viníka.
Mediace pracuje s konfliktem jako se systémem, kde jsou dva a více zúčastnění a každý si přináší svá vlastní očekávání, své vlastní představy a když jsou tyto představy, očekávání, názory odlišné může být na konflikt zaděláno. Do toho se přimíchají emoce, které k lidem zcela přirozeně patří, a pokud nedojde k vzájemnému pochopení, že každý může věci vnímat jinak, a že to je příležitost pro změnu, může být tento počátek nezpracovaného konfliktu začátek konce.
Pochopit neznamená souhlasit. Význam pochopení spočívá ve vnímání a ujasnění si logických souvislostí a návazností, které vedly k dané situaci.
V čem může být mediace prospěšná?
Mediace nahlíží na konflikt jako na zcela přirozenou součást života, ať už v osobní, pracovní, obchodní rovině.
Rozdíly v mediaci jsou žádoucí, protože díky nim má mediátor příležitost zjistit, co je pro každého klienta důležité, na jakých základech potřebuje postavit budoucí dohodu.
Mediace na odlišnosti nahlíží jako na příležitosti analyzovat situaci ve prospěch klientů tak, aby měli možnost si ujasnit co je pro ně důležité, v čem je to důležité a jak by měla vypadat budoucí dohoda tak, aby se jim usnadnilo a zjednodušilo další fungování, rozhodování, procesy.
Zamyšlení na závěr
Konflikty a z nich zvýrazněné odlišnosti jsou příležitosti pro změny. To, jaké ty změny budou, je vždycky na rozhodnutí každého jednoho člověka. A i když se někdy my lidé dostáváme do situací, kdy máme dojem, že „tohle“ jsme si nevybrali, pořád si můžeme vybrat to, jak se s tím porovnáme. Co s tím budeme dělat, jak si tu situaci zpracujeme, co je pro nás důležité a v čem.